Jak jsem se nestala filmovou hvězdou

     „Bude se natáčet v Karlových Varech film z Gerardem Depardieu a vybrali si tě do „lepšího“ komparzu.“ Oznámila mi po telefonu tenkrát má bookerka. Lepší komparz znamená, že budete dělat křoví ne někde vzadu, ale přímo za herci. 

     Ty brďo, konečně je to tu. Má šance na to, aby si mě někdo všimnul, pomyslela jsem si a v duchu jsem už plánovala, jak nějaká herečka onemocní a oni si „náhodou“ zrovna vyberou mě. Dvě noci jsem skoro nespala, ve snech jsem už totiž přebírala Oskary a pózovala na červeném koberci.

     V pondělí jsem vyrazila na zkoušku šatů. Po příchodu do ateliéru jsem se nestačila divit. Nebylo nás tam jen pár vyvolených, jak jsem si myslela, ale snad stovky pobíhajících komparzistů. Potvrdilo mi to mé pořadové číslo čtyřistaněco. Tak jsem si sedla, čekala na své šaty a v duchu si nadávala, proč jsem nepřišla dřív. Kdybych se necourala, nedala si hamburger a nešla do toho krámu pro to blbý tričko, co na mě volalo z výlohy, mohla jsem už být na řadě. Naštěstí to šlo jak na běžícím pásu a já vyfasovala elegantní tmavě hnědé šaty vyšívané korálky. Budu prý dělat komparz v kasinu a v hotelu Pupp. Dobrá tedy.

     Mám dva dny na to se zkrášlit. Trochu mi přišlo, že v těch šatech jsem taková bledá. Jen někde nachytat bronz. Když je člověk opálený, hned vypadá o něco lépe. Ale byla zima a na solárko jsem neměla peníze.  A tak jsem ze skříně doma vytáhla snad sto let staré horské sluníčko.

     „Miri, buď od něho půl metru a tak pět minut,“ varovala mě mamka. Jasan, za pět minut se nikdy neopálím. A tak jsem si sedla deset centimetrů od toho zázraku a dvacet minut „opékala“ svůj obličej. A to doslova.

     V noci jsem znovu chodila po červeném koberci a rozdávala rozhovory pod blesky fotoaparátů.

     „Hoří jí obličej, podívejte!“ vykřikl jeden fotograf a já se snažila marně za hysterického křiku uhasit plameny. Probudila jsem se ze zlého snu a utíkala do koupelny. Noční můra však pokračovala. V zrcadle na mě koukal můj odraz, jenže v tmavě rudé barvě. Obličej jsem měla spálený, červený, do toho horečka. Jo dostat úpal z horského sluníčka můžu jenom já. Své dva zkrášlovací dny jsem strávila ubrečená s jogurtem na ksichtě v posteli.

     Ale já se jen tak nevzdám. Přece si nenechám svou šanci proklouznout jen tak mezi prsty. A tak jsem se sbalila a jela na týden komparzovat do Karlových Varů. Už v autobuse si ke mně nikdo nechtěl přisednout. Kůže se mi totiž začala docela dost loupat a já vypadala jak kdybych měla lepru. Jediného, koho jsem svou vizáží zaujmula, byl asi šestiletý klučina, co na mě celou cestu civěl a hrál si s umělým hadem.

     „Mami, a hadi se svlíkají z kůže?“

     „Ano Honzíčku.“

     „A lidi se taky můžou svlíkat z kůže?“

     „Ne Honzíčku, to nemůžou.“

     „Takže ta paní je had, mami?“

     Haha, vtipný. No co, nějaký malý kluk mě nedokázal rozhodit. Dorazila jsem na místo činu a převlečená v šatech jsem čekala na make-up. Pohledů typu „chudák holka“ jsem si nevšímala. Doufala jsem, že mě maskérka dostatečně zamaskuje, což jsem se spletla. Hned jak mě viděla, vytáhla nějaký starý štětec, pudrem mi přešmrdlala obličej, což způsobilo, že má odlupující se kůže trčela z mého obličeje ještě víc. Šikovná to maskérka. Po pár vteřinách zavolala: „další!“ a já neměla šanci ani protestovat. Ještě jsem letmo viděla, jak štětec zahazuje do odpadkového koše. No co, sedla jsem si společně se všemi komparzisty do sálu v hotelu Pupp a čekala, až mě někdo zavolá.

     „Ty, ty a ty.“ Ukazoval nějaký „ředitel“ komparzistů na lidi okolo mě, nikdy ne však na mě. A tak to pokračovalo celé dva dny. No a co, už jsem svou kariéru skoro vzdala a po celou dobu se učila na zkoušky do školy a tajně doufala, že jednou ten pán řekne ty a ukáže na mě. Což se stalo předposlední den, kdy můj obličej vypadal o trochu lépe, kůže mi už netrčela na všechny strany a já se vyprdla na tu úžasnou maskérku a své fleky zamaskovala sama. A tak jsem byla také součástí toho filmu. Ne však v první řadě za herci, ale asi tak v páté, někde vzadu. Ale to se taky počítá.

Žádná herečka neonemocněla.

Všimlo si mě spoustu lidí, dokonce o mě mluvili i lidi ze štábu (i když ne tak jak jsem si představovala).

Po červeném koberci jsem se prošla (po návratu domů v chodbě).

A Oskara jsem taky dostala (dala jsem ho sama sobě za hrdinství).

Zkoušku jsem zvládla na jedna a dokonce mi i za ten týden zaplatili.

Docela super brigáda, hrála jsem přece s Gerardem ve filmu.

Tak snad příště:-))