Prudiči

     Celý můj dosavadní pracovní život se točí v gastronomii. Práci s lidmi mám ráda. Někdy to chce ale pořádně obalené nervy nepropustným materiálem.  

V hotelu, kde pracuji, je stanovené jasné pravidlo. Pro hosta všechno na světě. A za každou cenu s úsměvem. Jenomže ten úsměv vám ve vteřině dokáže smazat nepříjemný host, co si vymýšlí, stěžuje si, nadává a nic mu není dobré. Jídlo je moc malé nebo velké, desert málo či moc sladký, jednou je to přesolené, jednou málo sladké, cola je moc colovatá, voda příliš studená a ten cocktail, ten na obrázku vypadal o dost větší…

     Zavolejte mi šéfkuchaře, objednal jsem si Steak very rare a uvnitř je krev!!!

     Zavolejte mi šéfkuchaře, ta polévka je úplně studená! (polévka Gazpacho)

     Zavolejte mi šéfkuchaře, zapomněl ty karbanátky usmažit!! (Tatarák)

No jo, setkání s hostem – prudičem, bývá vyčerpávající. Ale pozor! Není prudič jako prudič…

Prudiči – honiči

     Pět hodin. Čas pauzy. Půl hodiny klidu, brzké večeře a kafe.  Sednu si na terasu s talířem jídla a nabíjím baterky na další polovinu mé směny. Když v tom…

     „ Jéé, vy zrovna máte pauzu. Nechci otravovat, ale tak ráda bych si dala kapučíno…“  Stojí přede mnou paní a mile se usmívá.

     (Vůbec neotravujete) „Nevadí, hned vám ho donesu.“ Odkládám vidličku a běžím do restaurace ke kávovaru.  S kapučínem se rychlostí blesku řítím zpátky, hladová, aby mi nevystydlo jídlo. Hledám paní, paní nikde. Po chvilce jí vidím na horní terase až na konci u stolu. Vyběhnu schody, donesu slíbené kapučíno a rychlým krokem mizím ke své večeři.

     „ Mohu vás poprosit?“ Slyším za sebou „milý“ hlásek.

     „ Ano?“ Otáčím se s umělým úsměvem. Hlad hlad hlad, křičí můj žaludek.

     „ Nemáte skořici?“ Ptá se mě paní.

     (Ne ne nemám) „ Samozřejmě, hned vám jí přinesu.“ Běžím přes celou terasu, po schodech dolů, otevřu dveře, běžím přes dlouhou restauraci opět ke kávovaru. Popadnu skořici a utíkám zpátky. Předám skořici, otočím se směr moje jídlo a…

     „ Halóóó!!“ Paní volá.

     (neslyším, nevidím)

     „ Halóóóó!!!!“ Paní křičí. To už slyší celý hotel. I já.

     „ Ano?“ Zastavím se na konci terasy smířená se studenou večeří.

     „ Nemáte náhodou umělý sladidlo? Jsem diabetik a bla bla bla…“ paní mi vypráví pět minut svoje dietní problémy.

     (Nemám nemám, chci jíst!!!!) S úsměvem na tváři přitakávám, protože mě to hrozně zajímá! V duchu odpočítávám čas zbývající pauzy. Paní je ale k nezastavení. Poté, co si vyslechnu vše důležité, běžím zpátky pro sladidlo. Ke kávovaru. Přinesu sladidlo.

     „ Nechci vás zdržovat, ale vy jste mi k tomu kapučínu dala vodu s bublinkami. Víte, mě bublinky nadýmají a bla bla bla….“

     (Áááááá, to si děláte pr..l?)  Smiřuji se s pauzou bez pauzy a utíkám pro skleničku neperlivé vody. Můj čas vypršel. Dostávám deset centů dýško a s plným talířem studené večeře, po maratonu a kručícím žaludkem odcházím zpět do práce. Bylo by tak těžké říct: „Dala bych si kapučíno se skořicí, umělým sladidlem a neperlivou vodou?“

Prudiči – kdo by to do nic řekl?

„Dnes přijede paní X a máš jí na starosti. Paní X je náš vážený host, co si na všechno stěžuje. Tak si dávejte pozor, ať je vše v pořádku,“ upozorňuje mě šéfová.

Netrpělivě čekám na tu ježibabu, když mě překvapí starší milá dáma.

     „Zlatíčko, mě ten stůl nevyhovuje. Chtěla bych si sednout tam,“ ukazuje mi stůl. „Myslíte, že by to bylo možné?“ Mrká na mě.

     „Dnes je ten stůl už rezervovaný, ale hned od zítřka je váš,“ směju se na pani X a ta mi úsměv oplácí.

     „Nevadí, nedělejte si s tím starost.“ Zasedá ke svému nevyhovujícímu stolu a povídá mi:

     „ K hlavnímu jídlu si dám rybu. Myslíte, že by šlo místo oříškového rizota brambory?“

     „Samozřejmě,“ odpovídám s úsměvem.

     „Jéééé, vy máte ale krásné tetování,“ zkoumá mojí nataženou ruku. „Óóó, to si musím vyfotit.“ A tak pózuji se svým předloktím té sympatické dámě.  Co na í všichni mají. Vždyť je tak MILÁ.

Donesu rybu.

     „Já jsem ale nechtěla rybu!“

     „Ale…“

     „Chtěla jsem kachnu!“ Rozčiluje se už tak ne milá paní.

Donesu kachnu.

     „Já ale nechtěla zelí! Říkala jsem s bramborem!“

     „Ale neříkala jste bez zelí!“ Pořád se snažím usmívat.

     „To je snad jasné!“ Vypískne paní.

Přinesu nový talíř bez zelí a omlouvám se. Z vedlejšího stolu se na mě soucitně usmívají hosté. Zakroutím očima a úsměv oplácím.

          Druhý den jdu na kobereček k šéfové.

     „ Paní X si stěžovala, že jste byla nepříjemná, spletla jste jí několikrát jídlo, nechtěla jí vyměnit stůl a hrozila se nad vaším tetováním…“

Prudiči – kafaři

     Každý barman to jistě zná. Bar narvaný k prasknutí. Lidé se tlačí, každý chce pít a vy litujete, že nemáte čtyři ruce a dvě hlavy. Lítáte, mícháte koktejly, točíte pivo, kasírujete a do toho vtipkujete s hosty. Když v tom to přijde. Pán, co si objedná latté. Pro každého barmana nejhorší objednávka.  A vy si říkáte: „ Kdo proboha chodí po půl noci na latté do narvaného baru opilých lidí?“ Chystáte se ušlehat pěnu, ale další požadavek vás uzemní. Totiž pán si nedá jen tak obyčejné latté, ale latté bez kofeinu s mlékem bez laktózy…

Prudiči – mávači

     Opět bar narvaný k prasknutí. Všichni trpělivě čekají na své drinky. Jen jeden host se vyjímá. Mává, luská, křičí své „Hálo tady“. Čím víc mává, luská a křičí, tím víc ho každý barman přehlíží. Není totiž nic horšího, než luskat na barmana jak na nějakého pohůnka. Pobavil mě jeden známý, když takový host přišel do jeho baru. Nechal ho vykřičet,  vyluskat a pak k němu pomalu přišel a povídá: „Víš, když jsem byl malý, tak jsem hrál fotbal…“ odmlčel se, když host na něho nechápavě koukal. „…taky jsem na všechny mával a řval nahraj nahraj nahraj mi!!!...“ pokračoval. Host nechápavě povídá: „ No a co já s tím?“ Barman mu trpělivě odpovídá: „…Myslíš si, že mi někdo nahrál?“ Usmál se a odešel. Host tam stál s pusou dokořán a možná tam stojí dodnes…