Když diety "selžou"

A zase je tu máme….Hurááá!!!  Jednou za čas se koná u nás v hotelu seminář o půstu. Užší okruh lidí ze všech koutů Německa si zaplatí týdenní pobyt, celý den jí pouze tekutou stravu, povídají si o tom, jak se cítí báječně, pijí vodu z bylinkami, různé čaje, prokládají to homeopatiky, čtou si knížky, zase si povídají, pak jdou na procházku, cvičí jógu, tančí kundalini, sem tam si dají klystýrek, pijí zdravé koktejly z čerstvého ovoce a zeleniny, čistí si čakry a papkají teplé vývary rovněž z ovoce a zeleniny, posypané nechutnou slano-pálivou směsí čehosi, co vypadá jako rozdrcené pistácie. To, že to jako pistácie jenom vypadá, jsem zjistila, když jsem si jako správný nenažranec nacpala celý obsah mističky do pusy. A ještě týden se kroutila jak žížala. 

Tento bezva týden si můžete koupit za pouhých tisíc euro. A věřte, že je to v této zemi velmi populární. Nezlobte se, ale já bych raději za ty peníze letěla čerpat energii na Maledivy. 

Každopádně jako obsluha tyto semináře nenávidím. Jde o to, že vždy se najde mezi toutou partičkou člověk, který vám svůj pobyt dokáže velmi znepříjemnit. Ale proč ne? Za ty peníze se není čemu divit. Pamatuju na jednu paní, co „otravovala“ každou hodinu.  Jednou potřebovala čerstvou bylinnou vodu, jablečný Fresh, pak zase kafe bez kofeinu se sojamlékem. Po sojamléku přišlo mandlové mléko nebo kokosové a my lítali jak na horské dráze. Sem tam si dopřála speciální suchar a dávala nám najevo, jak je to sice těžké držet půst, ale cítí se skvěle. Na rozdíl od nás. Že to je zdravé, jak to posiluje její mysl a bla bla bla. Opravdu jsme jí neměli rádi.

Jeden den jsem měla odpolední službu, kdy se obchází střešní bazén a romantická terasa s proutěnými houpačkami, kde si hosté čtou a odpočívají. Je to taková procházka skrz celý hotel, odshora dolů. Procházela jsem uličkami a místnostmi, sebírala skleničky a v jednom rohu viděla tu otravnou paní, jak se cpe „natajňáka“ čokoládovým dortem. Asi ho musela sbalit z bufetu, když si šla pro spešl suchar. Málem mi z rukou upadly skleničky, když jsem jí načapala s hubičkou od šlehačky a pohledem „je to tak těžké, já prostě musela“. Šla jsem dál bez komentáře a paní už neotravovala.

V tu chvíli jsem si vzpomněla na historku, co mi vyprávěl taťka.

Tenkrát jezdil s dodávkou do jednoho skladu, kde dělal mladý kluk, co měl tak stopadesát kilo. Pořád na něj koukal, až ho dvě skladnice seřvali.

     „Václave, že vám to není blbý takhle na něj pořád koukat!“ Ozvala se první.

     „Vždyť Karlík je chudák! Celý den nic nejí, drží diety a ne a ne shodit!“ Druhá paní se hned přidala.

     „My to musíme vědět. Jsme tu s ním celý den a on za celý den sní jen jedno jablíčko. Prý má problémy se štítnou žlázou. Říkám vám, že je to chudák a takoví, jako vy, mu v tom vůbec nepomáhají!!!“ Obě paní se na něho rozkřikly a taťkovi bylo v tu chvíli trapně. Omluvil se jim a na Karlíka se už nedíval posměšně.  Bylo mu ho líto.

Po měsíci jel opět do toho samého skladu vyložit zboží. Nikde nikdo nebyl a on neměl čas, tak zajel dodávkou rovnou do zadní části a zboží vyložil sám. Pak procházel zadem sklad směrem ke kanceláři, kde si potřeboval potvrdit papíry. V půli cesty narazil na schovaného Karlíka mezi regály ve tmě, jak pojídal celou šišku sekané mezi dvěma tenkými krajíci chleba.

Problémy se štítnou žlázou dodnes taťkovi nikdo nevysvětlí…