Sportu zdar!!!

„Musím něco začít dělat“ pomyslela jsem si už po milionté při pohledu do zrcadla na svůj zadek ve spodním prádle. Nikdy jsem kromě povinného tělocviku ve škole nic nedělala a zoufale jsem si chtěla najít nějaký sport, který se pro mě stane koníčkem a zajistí mi moji vysněnou postavu. Hledání toho „pravého“ však nebylo tak jednoduché, jak se zdálo...

To jsem zjistila po své první návštěvě v posilovně, kde jsem si vyhlídla super posilovací stroj na nohy. Sedla jsem si, zapřela se a nohama zvedla závaží. Nahoru to byla sranda, když jsem však pokrčila nohy, pod tíhou závaží se mi podlomila kolena a můj super stroj mě přiskřípl. Totiž, přede mnou na tom samém stroji, cvičil ohromnej a nabušenej týpek a mě vůbec nenapadlo si to závaží sundat. Zaseknutou, s koleny u hlavy, mě po pár minutách volání o pomoc vysvobodil sám pan majitel s obrovskou přednáškou o bezpečnosti používání posilovacích strojů a jak si tyto stroje mám příště správně nastavit. Žádné příště se však nekonalo.

     Druhá návštěva, už jiné posilovny, také nebyla to „pravé ořechové“. Ve městě se otevřelo obrovské fitness centrum a mě nenapadlo nic jiného, než podepsat roční smlouvu. Proč roční? Neomezené vstupy do fitka, sauny, vířivky a na hodinové lekce všech druhů cvičení za tisíc korun měsíčně byla přece velmi lákavá nabídka. A když budu chodit čtyřikrát do týdne, určitě se to vyplatí. A vyplatilo. Ne však mně. Sice jsem chodila čtyřikrát týdně, bohužel pouze jeden týden. První návštěva byla super. Ale asi to bylo tím, že jsem necvičila. Jen jsem v nové soupravě a botkách chodila po tom obrovském komplexu a „rozkoukávala se“. Musela jsem přece zjistit, kde co je a jak to chodí. A aby má návštěva nepřišla vniveč, oblékla jsem si pak plavky a alespoň chvilku relaxovala ve vířivce. Jo to cvičení bude bájo.

     Po druhé jsem si to už jako starý mazák namířila rovnou do fitka. Posilovací stroje jsem nechala v klidu odpočívat a přešla rovnou k běžícímu pásu. Běžící pás byl jedna velká paráda. To jsem si však myslela pouze půl hodiny běhání, kdy mě z omylu vyvedlo tlačítko stop. Pás se zastavil a já z něho rychle seskočila a namířila si to k východu. Mozek nejspíš pořád běhal, zato nohy ne a já se rozplácla na zem jak žába ne jednou, ale hned dvakrát. Za chichotu celé posilovny jsem opileckým krokem nějak záhadně přešla celou místnost červená jako řepa. Teď už vím, že se z běhu na pásu má postupně přecházet do pomalé chůze. Bohužel pozdě.

     Po třetí jsem posilovnu nechala plavat a zašla na spinning. To, že má kondička je opravdu chabá jsem zjistila po deseti minutách šlapání a tak zbylých a hodně dlouhých padesát minut jsem švindlovala a nepřehazovala rychlosti. Po skončení hodiny jsem procházela kolem instruktora a přede všemi ho upozornila, že má na zemi vylitou vodu, tak aby náhodou někdo neuklouzl. Pozdě mi došlo podle jeho trička, že se nejedná o vodu. Jak jsem se pak dozvěděla, trpěl nějakou poruchou nadměrného pocení. Ups. No nevim, komu z nás bylo trapněji. Každopádně mě už tam nikdo neviděl.

     Vrchol všeho završila má čtvrtá a poslední návštěva v týdnu, kdy jsem si řekla, že cvičení bylo dosti a budu si jen hovět v sauně. A tak jsem si nahá v ručníku sedla do společné sauny, zavřela oči a relaxovala. Z mého snění mě probral zvláštní zvuk. Jako kdyby kapala voda. To, že ten zvuk opravdu není žádné kapání vody, jsem zjistila poté, co se k tomu mlaskání přidalo tiché hekání, a já přes opar mlhy zaostřila postavu chlapa, jak si ho přede mnou honí. Za ukončení členství v klubu a následné poplatky mě mé bezva čtyři hodiny vyšly na nekřesťanské peníze.

     Proto jsem si řekla, že jednorázové vstupy budou lepší a najdu si nějaký netradiční sport, který mě bude bavit a zašla jsem na hodinu Capoiery. Po dvou hodinách strávených v podřepu a naboso jsem odcházela se zkrvaveným palcem a namoženýma nohama tak, že když jsem viděla schody, co musím sejít do metra, rozbrečela jsem se. Mé rozklepané nožky vypověděly službu a domů jsem dorazila taxikem.

     Pak následovala hodina jógy, kam jsem šla po noční v baru a v posledních patnácti minutách relaxace usnula tak tvrdě, že mě musela cvičitelka budit, bikram jóga, na kterou jsem dorazila po tahu a z toho vedra a mých pivních výparů jsem omdlela, lekce hip hopu, kde jsem po hodině hiphopsání zjistila, že nemám absolutně žádný rytmus a svou sportovní dráhu jsem završila běháním. Z půl hoďky běhání se sluchátky v uších v přírodě se staly hodiny tři, protože jsem se ztratila a nemohla najít auto.

     Už nenavštěvuji posilovny, sauny a lekce jakéhokoliv cvičení. Každý den chodím s pejskama na procházku, s mobilem v kapse pro jistotu a s vědomím, že když se ztratím a vybije se mi telefon, psíci snad cestu k autu najdou....

Takže SPORTU ZDAR!!!...NAZDAR!!!

fejeton psaný pro soutěž Česko hledá spisovatelky...