Pohádkáři

Jejich revírem je bar nebo hospoda, jejich tempo je vražedné. Jejich protivníci jsou…Ehm, oni žádné protivníky nemají. Žvaní ve dne v noci, jejich úkolem je trumfnout nejen vás, ale i všechny ostatní. 

Nic jim není svaté. Byli všude. Zažili to, co nikdy nikdo. Mají všechno lepší, větší, dražší. Tahají z rukávu jednu historku za druhou. A mají můj obdiv. Ne za to, co vypráví, ale za to, jak ve vteřině dokážou vymyslet nevymyslitelný příběh.

Takzvaní POHÁDKÁŘI.

     Ve skoro každé partě se najde nějaký pohádkář. Vesele se bavíte, vyprávíte historky, když v tom se ozve: „To nic není, to já když…“ A začne teprve ta pravá zábava.

     Nikdo na první pohled pohádkáře nepozná. Většinou se jeho historkám divíte a smějete se, obdivujete ho. A to právě pohádkář chce. Obdiv. Čím více ho obdivujete, tím více přidává. Časem však zjistíte, že příběhy se mění podle potřeby, už není tak vtipný a situace jsou až neuvěřitelné. Začnete se schválně vyptávat, abyste ho nachytali na švestkách. Pravého pohádkáře ale jen tak nenachytáte. Pravý pohádkář má totiž na všechno odpověď. On totiž své lži tak dlouho vypráví, až jim zcela propadne a věří, že se to opravdu stalo.

     Jeden takový pohádkář byl i náš štamgast. Pokaždé, když přišel, vytasil nějakou pecku-příběh. Už jsme byli zvyklí na leccos. Jak ho uneslo UFO, jak mu sám Fidel Castro ubalil doutník, jak se do něj zamilovala známá americká herečka, jak by byl milionářem, kdyby si nechal patentovat to a to, protože on to vymyslel jako první.

     Na závěr ve zkratce jedna historka od pohádkáře všech pohádkářů:

     „ Tenkrát, když jsem cestoval jižní Amerikou, jsem procházel deštný prales a hledal nejbližší vesnici, abych mohl přenocovat. Když v tom mě uštknul had do nohy. Noha mě pálila jak čert a tak jsem si jí zaškrtil, aby se jed nedostal do krevního oběhu a pokračoval ve své cestě. Bolest byla nesnesitelná. Nemohl jsem téměř chodit. Dobelhal jsem se do vesnice, kde se ke mně seběhli všichni obyvatelé a zkoumali kousnutí. Nevěděli však, který druh hada mě kousnul, aby mi mohli dát protilék. Sebral jsem zbytek svých sil a za protestu všech jsem se skoro plazil zpátky do pralesa. Začal jsem mít halucinace, ale našel jsem to místo, kde mě had uštknul. Po hadovi se slehla zem. Když už jsem si myslel, že to je můj konec, uviděl jsem ho. Ten hajzl se tam vyhříval jakoby nic. Zabil jsem ho, hodil do pytle a do vesnice se doplazil. Tam jsem omdlel. Z vyprávění jsem se pak zpětně dozvěděl, že hada v pytli okamžitě poznali a dali mi za pět dvanáct protilék. Měl jsem štěstí. Zotavil jsem se hned druhý den a chtěl pokračovat ve své cestě. Domorodci naléhali, abych zůstal. Byl jsem pro ně hrdina…“

     A tak jsem si po položení asi milionu otázek pomyslela: „ A neuneslo Vás náhodou taky UFO?“

:-))))